Není to nijak dávno, co jsem tu psal o rýžových výliscích, a už jsem tu zpět se stejným tématem. To je tak, když je ta zima. Pokračuji v praktickém nácviku a udělal jsem další dávku sake. Asi se začaly ozývat geny kluka z Moravy. Co na tom, že se nakonec usadil v jižních Čechách. 🙂
Několikrát jsem již zkoušel doburoku – prekurzor sake – které jsem si užíval především ve formě japonského burčáku, tedy ještě dlouho před tím, než směs prokvasila důsledně a dosáhla vyšších hodnot alkoholu. Doburoku je super – sladkost rýže s mírnou chutí alkoholu je velmi lákavá.
Na konci roku jsem tedy při přípravě směsi ke kvašení vzal dvě nádoby. Jednu jsem si ponechal na průběžné ochutnávání, druhou jsem nechal v klidu kvasit a občas ji jen promíchal. Jako kvasinky jsem použil chladnomilné vinařské – na verandě máme přes den tak 5-10 st. C, a tato teplota brzdí kvasinkám i to mírné vycházkové tempo a nepustí je to do sprintu. To se mi stávalo, když jsem vloni dělal doburoku v létě. Celá dávka byla připravená ke konzumaci sotva po čtyřech dnech.
Tento víkend to tedy již byl skoro měsíc, co se kvasinky daly do práce, a já jim tu jejich párty ukončil mírnou pasterizací. Něco málo jsem již okoštoval, ale větší část uložím někam bokem, kam na to nedosáhnu, a uvidím, jak se chuť vyvine za několik měsíců.
Skvělé je, že budu moci do kuchyně zase dodat ty rýžové výlisky, protože je často používáme při marinování masa a zeleniny. Kaori je už ochutnala a jsou podle ní moc dobré – hned z nich část použila na výrobu amazake. To když jí došly ty pravé japonské, které si přivezla po Vánocích z Japonska. Vskutku měly podobnou chuť. To mi ale udělala radost, že i ty mé od ní získaly palec nahoru. 🙂
A ty následující jsou ty moje. 🙂
